Kalli radí počtrnácté

Vztah s tátou

Ahoj Kalli, chtěla bych Tě poprosit o radu ohledně mého táty. Vztah s mým tátou je hodně složitý a snažím se ho řešit různými způsoby.

     Jedna věc, co mě docela dost trápí, je téma porodu. Když maminka rodila mě a ségru, tak u toho táta byl. Nevím, jak to probíhalo při tom, mohl jí být oporou, to nechci vůbec soudit. Jde spíš o to, co se dělo pak. Vždycky, když jsem měla já nebo ségra narozeniny, připomínal to táta mamce, kterou to hrozně rozčilovalo, dost nevybíravým způsobem a dělal si z ní legraci. Já neříkám, že jí chtěl záměrně ranit, podle mě vůbec nevěděl, jak moc je to citlivý téma. Opravňuje ho to, ale? (to je vždycky moje velký dilema, mám právo se na něj zlobit, když “neví, co činí”?) Vždycky, když si na to tedy vzpomněl, tak parodoval mamčin porod; buď měl nemístný poznámky nebo říkal věci jako: “hele, pamatuješ takhle před “x” lety? jak jsi dělala: uff, uff” což asi považoval za vtipný, ale jednak jsem hodně cítila, jak to mamku ponižuje a jednak to ponižovalo i nás – nehledě na to, že jako dítě má člověk pocit, že se nějak provinil, když maminku do takové situace vlastně “přivedl”.

      Když jsem byla malá, tak se taky vždycky k nám dětem a k mámě choval, jakoby naší rodinu dělil – na sebe a na ty ostatní. A vždycky, když třeba něco, co jsem uvedla nahoře, řekl na veřejnosti, měla jsem pocit, jako bych ho až nenáviděla. Minimálně jsem na něj měla hrozný vztek který přetrvává do dneška, ačkoliv moc nerozumím tomu proč přesně, když už je to tak dávno… Mám taky problém s tím, že se za mě skoro nikdy, když jsem ho potřebovala, doopravdy nepostavil. Nikdy se mě nezastal, ani mě nepodpořil. A mě přepadá střídavě pocit vzteku a střídavě pocit výčitek. Vztek mám na tátu, jak se choval, ale mám i vztek na sebe, protože jsem moc velkej srab na to, než abych mu to řekla. Nevím, jak mám najít sílu k tomu, abych to nechala jít, abych mu odpustila. Pronásleduje mě to a nevím, jak z toho ven. Už se nechci zlobit ani nechci cítit nenávist. Mohla bys mi prosím poradit, jak s tím pracovat? Děkuju, s láskou A.

Milá A.,

     Myslím, že rozumím tomu, co tě nejvíc bolí ve vztahu s tátou. Věřím, že každé dítě touží a potřebuje svého tátu obdivovat a vážit si ho. Pokaždé, když se táta chová způsobem, který je pro něj ve tvých očích ponižující a který tě nutí, aby ses za něj styděla, místo abys byla na něj pyšná, tak tě zraňuje. Pokaždé, když se vám (dětem a mamince) vysmívá nebo vás kritizuje, místo aby vás ocenil, pochválil a dodal vám odvahy, tak tě zraňuje. A vždycky, když v tobě vyvolává strach místo pocitu bezpečí, tak tě zraňuje.

Každé zranění je doprovázené bolestí. Z bolesti se rodí vztek a nenávist.

     Ale je dobré nezapomenout, že za tím vším je schovaná láska. Kdybys ho nemilovala a kdybys nepotřebovala jeho lásku, tak by ti bylo jeho chování mnohem lhostejnější a tvoje bolest by byla mnohem mírnější. Někteří lidé řeší podobné konflikty tím, že na lásku v sobě zapomenou, že se od ní izolují, a že pěstují svůj hněv a nenávist, protože tak se chtějí chránit před bolestí. Je pravda, že když máme na sobě brnění, tak bolest tolik necítíme. Ale také ztrácíme kus sebe, protože pak sami nemáme kontakt se svými pocity… A taky nám brnění brání v tom, aby ostatní viděli naši něžnou, citlivou část.

     Milá A., co když tvůj táta taky nosí takové brnění? Co když je právě tohle brnění příčinou toho, že se chová tak necitlivě? Co pod ním schovává?

     Přemýšlela jsem nad jeho reakcí vždy, když vzpomíná na vaše narození. To, jak se chová, svědčí o tom, že má velké rozpaky.

Když žena rodí, je to zázrak, je to chvíle mezi životem a smrtí, chvíle velké bolesti a velké radosti současně, chvíle osvobození a současně závazku, který je na celý život. (Mám na mysli to vnitřní spojení mezi matkou a dítětem, ne jenom povinnost se o dítě starat). Chvíle porodu je chvíle velkého mystéria života. Muž (pozorovatel), který je na to zralý, ji prožije jako nezapomenutelnou chvíli dojetí, pokory a radosti. Muž, který na to není připraven, ji může prožít jako trauma. Vidět někoho blízkého, jak trpí, a cítit neschopnost mu pomoct nebo být jakýmkoliv způsobem užitečný, může způsobit velké rozpaky, pocit nedostatečnosti a hněvu. A všechny tyto negativní pocity se pak můžou obrátit proti té, která si je vůbec nezaslouží, vůči rodící mamince. Nevím, jestli to byla volba tvého táty, být přítomen porodu. Říkám si ale, jestli někdy my ženy netlačíme na své partnery, aby byli silnější, schopnější a dokonalejší, než oni dokáží v tu chvíli být. My je chceme a potřebujeme mít silné, abychom se o ně mohly opřít, ale pokud nejsou takoví, jaké je chceme, pak se naši partneři cítí, že jsou nedostateční, nehodní naší lásky a odmítaní. A právě proto mají tendence nás ponižovat, neboť se sami cítí ponížení. Když je někdo hodně nízko, co se týká sebevědomí  a sebepřijetí, a vidí někoho hodně vysoko nad sebou, má dvě možnosti. První, pozitivní, je pokusit se také dostat nahoru. Pokud si ale někdo nevěří, že to dokáže, tak jedná druhým způsobem, snaží se svého partnera „shodit“.

     Řekla bych, že tvůj táta kamufluje pocity méněcennosti a strachu. Že se srovnává s maminkou a možná i s vámi dětmi, a cítí se horší. Proto vás kritizuje, podkopává sebevědomí a posmívá se vám. Když ho budeš také kritizovat a odmítat, budete se motat v bludném kruhu. Pravděpodobně to bude pořád stejné, popřípadě horší. Podle mne existuje jedna cestička, neříkám, že snadná, ale snad by mohla vést z kruhu hněvu a odmítání…

     Vyjádřit mu upřímně své pocity, bez kritiky a napadání, pouze říct, co cítíš a co by sis přála. Něco ve smyslu: „Táto, vždycky když se posmíváš mně nebo mámě, cítím, že tě nesnáším. A to já táto nechci, já tě chci milovat! Prosím tě, nedělej to. Já věřím, že nás máš rád, protože vím, že já tebe mám ráda!“ Když se zaměříš na to dobré, co v něm je, tak to možná i on sám uvidí.

     Přesto, pro případ, že by to nevyšlo… Někteří lidé můžou mít hluboko v sobě zakotvený program sebedestrukce a sebeodmítání, a podle toho jednají. Proto podvědomě vytvářejí situace, kdy trápí sami sebe a také lidi, které mají rádi. Pokud by to tak bylo v případě tvého táty, tak toho nemůžeš moc udělat, měl by to nahlédnout a pokusit se změnit sám. To, co ale můžeš a je to i tvojí výzvou, je nepokračovat v destrukci. Nehrát tu hru s ním. Zůstat v lásce. To znamená, stát si za tím, že nesouhlasíš s tátovým jednáním, ale přesto ho mít ráda jako tátu. A nenechat se jeho chováním zranit, protože už nebudeš vyžadovat, aby byl jiný, lepší než je. Brát ho takového, jaký je.

     Ohledně nenávisti… Víš, měla jsem i případy klientů, kde měli jejich rodiče psychotické rysy, kdy docházelo k ubližování a týrání psychickému i tělesnému, také k sexuálnímu obtěžování. Není to snadné takové zážitky v sobě srovnat! Ale ti lidé potřebovali v sobě najít mír. Pokud člověk nenávidí své rodiče, těžko může milovat sám sebe. Na druhé straně, pokud se je snaží omlouvat a povrchně jim odpustit, pak zlehčuje a popírá svoji bolest. Je pravda, že si jako děti zasloužíme mít rodiče, kteří jsou zralí a vyrovnaní lidé, plní lásky. Zasloužíme si lásku celého světa! Ale pokud jsme se narodili rodičům, kteří jsou sami zranění nebo jsou psychicky nemocní, tak po nich nemůžeme vyžadovat, aby nám dali něco, co sami nemají.

     Přemýšlím nad tvými slovy, že táta dělil rodinu na sebe a ty ostatní. Stává se, že se dobrý vztah mezi manžely po narození dětí zhorší. Není to vždycky snadné, aby se z dvou lidí stali rodiče. Biologicky se stanou tím, že přivedou na svět potomky, ale psychicky, to aby se cítili mámou nebo tátou, může někdy nějakou dobu trvat. Pro ženu je to většinou jednodušší, má to geneticky v programu, od malička si hraje s panenkami a doba těhotenství ji na mateřství postupně připravuje. Pro muže je to obtížnější. Stane se otcem ze dne na den a záleží hodně na jeho vztahu a lásce k partnerce, a také na tom, aby byl partnerkou oceněn a přijat jako otec, aby si mohl k dítěti vytvořit otcovský vztah. V řečtině na to máme hezký výraz «πατροποίηση», a v podstatě znamená to, že muž přijal roli otce. Že dítě bere jako své vlastní a přijímá zodpovědnost ho milovat a chránit. My ženy, jako matky, se někdy dopouštíme chyby, že dítě vnímáme jako něco „našeho“ a manžela z tohoto vztahu jaksi vyloučíme. Dítě se stane centrem našeho života a partner se cítí být odstrčený. Může začít na děti i žárlit, pokud má pocit, že ho manželka přestala milovat (zvlášť, pokud má nezahojené rány z dětství a pokud mu manželka dělala tak trochu i maminku). V takovém případě nevnímá, že by se on odděloval od zbytku rodiny, ale že je vyřazen. A to je pravděpodobně dalším z důvodů jeho hněvu a agresivity. Může se podvědomě začít manželce „mstít“, nespolupracovat s ní při výchově dětí, nepodílet se na společných akcích,  posmívat se, kritizovat a jinak jí ubližovat. Když mají lidé špatné svědomí, ale přesto ho neposlouchají, tak se začnou obrňovat a čím víc druhé dusí, tím míň si to připouštějí. Proto je důležité, aby se každý chránil sám, aby nedovoloval druhým lidem, aby ho trápili. Protože jen tak může ochránit sebe, aby se nestal obětí, a toho druhého, aby se nestal viníkem. Ale to samozřejmě platí jenom pro dospělé. Dítě se nemůže bránit. Ale manželka by měla…

    Pokud se manželka nebrání, pokud si nestanoví nějaké hranice, které partnerovi nedovolí přestoupit a pokud v sobě dusí pocity křivdy a nespravedlnosti, je možné, že se tyto její pocity přenesou na děti. A to je pak problém. Znám hodně dospělých, kteří v sobě nesou enormní množství bolesti a vzteku, protože mají v sobě nejen emoce vlastní, ale také svých rodičů. V praxi to vypadá tak, že se třeba matka mlčky trápí a dcera otci nahlas nadává za to, co udělal matce. To způsobuje další konflikt, protože reakci, kterou by otec od své manželky snáz pochopil a respektoval, od své dcery považuje za drzost. A přesto, že jsou pocity nespravedlnosti ventilovány, nedochází k žádnému pozitivnímu řešení.  V takových případech je dobré udělat rodinnou konstelaci (tj. metoda, při které vyjde na povrch skrytá dynamika mezi členy rodiny), aby se vztahy ujasnily a aby každý převzal zodpovědnost za vlastní pocity. Pomocí konstelace bys mohla rozlišit, kolik z toho vzteku, co tě zahlcuje, ti opravdu patří. Ale co potom s ním…?

     Hněv a vztek není dobré potlačit, to by nebylo řešení. Naopak! Naše emoce jsou velmi důležité, jsou zrcadlem, které nám ukazuje, co se uvnitř nás právě děje. Emoce je potřeba vyjádřit, uvolnit. Pokud možno vhodným způsobem, aby nedošlo k dalším nedorozuměním a komplikacím. Jsou různé druhy hněvu a bylo by to na dlouhé povídání… To, co je důležité pro „první pomoc“ (v rámci písemné rady), je rozlišit hněv primární od hněvu nahromaděného a přejatého. Primární hněv je ten, který vznikl zrovna v tuto chvíli a z konkrétního podnětu (např. když do tebe někdo vrazí) a tento hněv je vhodné vyjádřit přímo. Reakce postiženého bývá většinou adekvátní k podnětu a člověk, který ti ublížil, tuto reakci vnímá jako přirozenou.  U hněvu nahromaděného (za dlouhá léta) nebo přejatého (např. maminčin hněv), může být naše reakce hodně nepřiměřená podnětu (šlápl mi na nohu a já mám chuť ho zabít), a proto je pro druhého člověka nepochopitelná a nepřijatelná. Takový nahromaděný vztek nepřejde „vyříkáním si“, ten se musí uvolnit cíleně pomocí různých technik a na různých úrovních . Na tělesné úrovni např. pomáhá mlácení do polštáře, jogging, box, tanec aj. činnosti, při kterých uvolníme napětí, agresivitu a nervozitu z těla. Na úrovni  mentální a emocionální bych doporučovala psychoterapii, která by ti pomohla se zorientovat v tom, co přesně se v tobě děje, jaký je spínací mechanismus pro tvůj vztek a jak ho proměnit v jinou formu energie a využít pro něco dobrého. Psychoterapie by ti mohla pomoct zahojit rány a oslabit touhu po pomstě, která je sama o sobě zraňující, protože popírá lásku.

     To, co je nejdůležitější, je abys nepopřela v sobě lásku, k tátovi a následně i k mužům obecně. Protože pokud budeš mít nezhojené rány od tatínka, tak i kdyby tě nějaký jiný muž chtěl pohladit, tak tě to zabolí. Ne proto, že by ten jiný muž měl drsný dotek, ale proto, že se dotýká rány.

     Přeji hodně štěstí! Kalli

své dotazy posílejte na kalianth@yahoo.gr

Navštivte nové stránky Kali:

http://cz.kalliopi-anthi.gr/