Vícejazyčná výchova z pohledu několika generací 1

1.část – střípky vzpomínek z dětství, Kalliopi Anthi

Narodila jsem se v Praze jako 3. dítě rodičů, kteří byli Řekové a kromě řečtiny mluvili i dalšími jazyky. Matka mluvila velmi dobře rusky a francouzsky a otec italsky a francouzsky. Někdy, když si chtěli říct něco, abychom my děti nerozuměly, přešli do francouzštiny, a možná právě proto mi tento jazyk připadá tak složitý. Kromě sava, sava?  a bonžůr jsou pro mě téměř všechna ostatní  francouzská slova nesrozumitelná. J

    Myslím, že rodiče měli na jazyky talent. Uměli nejen plynně mluvit, ale i dobře číst a psát, přesto, že do jazykových škol nikdy nechodili, ani se nenaučili cizí jazyky od svých rodičů. Naučil je život. Například italsky se táta naučil během italské okupace Řecka, když byl vězněn za svoji politickou činnost. A ostatní jazyky díky pobytům a studiím v různých zemích.  Česky se však nikdy pořádně nenaučili. Maminka sice mluvila docela dobře, ale bohužel s ruským přízvukem, což v socialistickém Československu nebylo moc pro radost. Často jí neznámí lidé, které oslovila, odpovídali nevraživě a nebo vůbec. A tatínek, který při své práci redaktora a tlumočníka používal všechny ostatní jazyky kromě českého, si vystačil s víceméně pasivní znalostí češtiny. Byla to pro něj výhoda, protože nemusel chodit na třídní schůzky, ale taky nevýhoda. Vzpomínám, jak jsme se často ostatní před televizí smáli a on se culil taky a přitom vykřikoval „ti ipan? ti ipan?“  („co říkali? co říkali?“)

     Na nás tři děti rodiče mluvili řecky. Říkali, že je to pro to, abychom se naučili svůj rodný jazyk, ale upřímně řečeno, myslím, že to pro ně bylo i mnohem jednodušší. A pokud bych měla říct, jaký jazyk považuji za svůj mateřský, nevím. Z hlediska citového, první  slůvka, která jsem zaslechla jako miminko, byla řecky. Ale velmi záhy jsem trávila minimálně osm hodin denně v jesličkách, takže čeština se stala jazykem, kterým jsem se naučila pojmenovávat věci, přemýšlet a vyjadřovat se. A přesto, že nás rodiče neustále nabádali a napomínali, abychom i my sourozenci mezi sebou mluvili řecky, vždy jsme nenápadně přešli do češtiny, jakmile naši zmizeli z doslechu. A ještě i dnes na sebe v soukromí mluvíme jen česky.

     Vzpomínám si, že nás bavilo komolit řecká slova a vytvářet řeckočeské novotvary. („Zatáhni ty kurtynáčky!“, tj. záclony, „Nelez na moji komodýnku!“ tj. skříňka na peřiny, apod.)

     Táta nám vyprávěl místo pohádek Ezopovy bajky, řecké mýty a příběhy z Odysseových cest. To nás bavilo. Méně zábavná byla jeho snaha nás naučit číst a psát, ale přesto se mu to do určité míry podařilo, takže jsme rozeznali řecká písmena a dokázali napsat a přečíst krátké texty. V 70. letech nám babička z Řecka občas poslala kreslený časopis s Mikymauzem, který sice označovala za americký nesmysl, ale protože byl přeložen do řečtiny, splňoval svůj jazykový účel. Já jsem Mikymauze milovala a mnoho hodin jsem strávila prohlížením obrázků a pročítáním dialogů v bublinách.

     V části Prahy, kde jsme bydleli, bylo jenom málo řeckých rodin a příliš jsme se nestýkali. My děti jsme žádné řecké kamarády neměli, takže jsme mimo domov komunikovali zásadně česky. Nevybavuji si ale, že bych se někdy styděla za to, že mluvíme řecky s rodiči. I když na mě z okna paneláku táta často něžně pokřikoval: „Kalliopitsa, ela spiti!“ (..pojď domů) a některé děti se tomu chechtaly a ptaly se, jak je to s tou Kalli-opicí. J Řečtina pro mne byla jakýmsi tajným jazykem, kterým jsem mohla říct něco, čemu jsme rozuměli jenom my, naše rodina, a to tvořilo pocit rodinné sounáležitosti, ale současně i určité výjimečnosti. Byli jsme vychováváni jako Řekové, s tím, že se do Řecka vrátíme hned, jak to bude možné.

     Moji sourozenci zdědili po rodičích talent na jazyky a já zase vyjadřovací schopnosti (bohužel jenom v češtině a řečtině… anglicky – nebo jakkoliv jinak – na mě radši nemluvte…! J) Psát česky mi  šlo dost dobře, takže paní učitelka českého jazyka nejednou mávala mým sešitem a burácivým hlasem napomínala mé spolužáky, že „To není možné, že má zase ta Řekyně nejlepší slohovou práci!“ Byla přísná, ale měla smysl pro humor. A mě psaní bavilo, vymýšlela jsem si pohádky a psala verše. Česky.

         Byly chvíle, kdy jsem se s někým seznámila a nechtělo se mi hned po představení se čelit otázkám, proč se tak zvláštně jmenuju, popř. jak to, že mluvím tak dobře česky, když jsem Řekyně. Moji sourozenci to měli jednodušší, mají mezinárodní jména, která stačilo mírně počeštit a byli rázem nenápadní. Ale co já, která se jmenovala po babičce Kalliope? Asi 3 nebo 4krát za svůj život jsem řekla, že se jmenuji Kamila, a těšila se anonymitě ohledně národnosti, s vědomím, že jsem polovinu písmen svého jména řekla popravdě… J

     Byla jsem hrdá, že jsem Řekyně, ale stávalo se, že se mě lidé ptali na různé věci ohledně Řecka, které jsem neznala, a pak jsem byla nervózní a styděla jsem se. Ve 13ti letech, když na mě těsně před operací slepého střeva postarší pan chirurg, který vystudoval klasické gymnázium,  spustil cosi ve starořečtině, myslím, že jsem omdlela ještě dřív,než stačilo zapůsobit anestetikum. Plíživě a nenápadně jsem začala získávat dojem, že sice jsem Řekyně, ale hodně nedostatečná. Tento dojem začal sílit s každou mojí pozdější návštěvou Řecka, a narostl do velkých rozměrů, když jsem se tam přestěhovala.

     Poprvé jsem byla na návštěvě v Řecku po pádu chunty, to mi bylo 11 let. Celkový dojem byl pro mne šokující, v řecké vesnici na ostrově bylo všechno jinak, než v Praze. Lidé mluvili řecky, naším „tajným“ jazykem, ale hodně rychle a nesrozumitelně. Můj zmatek byl  ještě zesílen emocemi ze shledání  rodičů (po 25ti letech emigrace) s řadou mně neznámých lidí, kteří byli naši blízcí příbuzní. Vnitřní vír pocitů – rozpaky, stud, dojetí, radost, zklamání, pocit cizosti a nejistota – způsobil to, čemu se odborně říká selektivní mutismus. Sice jsem rozuměla, ale nebyla jsem schopná řecky komunikovat. Když jsem něco chtěla, zašeptala jsem svým sourozencům nebo rodičům a oni vyřídili, co bylo potřeba.

    Rok od roku, pokaždé, když jsme byli na prázdninách v Řecku, jsem se o poznání víc rozpovídávala. Ale přesto mi po dlouhá léta zůstával pocit, že je toho ve mě mnohem víc, než co dokážu vyjádřit. Navíc, když jsem se vracela do Čech, všechny dojmy a pocity z Řecka byly pro mne prakticky nesdělitelné. Jednak proto, že jsem sama ve svých emocích měla zmatek, ale především proto, že by mi žádná pražská kamarádka stejně nemohla rozumět. Byly to dva úplně odlišné světy a já jsem byla můstek mezi nimi. Byly chvíle,kdy jsem se v každém z nich cítila dobře, ale také chvíle, kdy jsem byla cizinec ve „vlastní“ zemi.

    Po dokončení vysoké školy jsem se natrvalo přestěhovala na ostrov Corfu, se svým manželem a malým synkem. Brzo jsem si našla práci ve svém oboru, jako speciální pedagog u postižených dětí. Měla jsem plnou hlavu vědomostí ze studia, ale také zkušeností ze sedmi let práce v Jedličkově ústavu. Bohužel, všechny tyto znalosti si poměrně těžko razily cestu k vnějšímu světu. Byly bržděné mou vyjadřovací schopností v řečtině, která zůstávala na úrovni dítěte. Byla jsem na sebe hodně přísná a vyžadovala co nejlepší výkony. Často jsem se trápila tím vším, co jsem neznala a nevěděla. Chybělo mi řecké kulturní povědomí – dětské říkanky a hádanky, písně, příběhy, filmy, přísloví, reklamy, hity doby, prostě všechno to, co tvoří určitou identitu každé generace, která vyrůstá v nějaké zemi.

     A pak jsem si uvědomila, že je nespravedlivé sotva přesadím stromek, ještě dřív, než pořádně stačí zapustit kořeny, chtít po něm, aby rodil ovoce. Že všechno chce svůj čas. A přišla jsem na fintu, která mi pomohla tolerovat mé jazykové nedostatky a brát sama sebe s humorem a větší laskavostí. Můj trik (v psychologické hantýrce „změna postoje“), se dá popsat větou:  „Já vlastně nejsem  neschopná Řekyně, která mluví špatně řecky, já jsem Češka, která ovládá dost dobře řečtinu a rychle se v ní zdokonaluje.“  A přesně to se stalo, neboť čím míň stresu člověk má, tím snáze se učí.

    Doteď, když si na něco nemůžu vzpomenout, nebo mi chybí nějaká informace, mrknu na ostatní a s úsměvem pravím:  „Se auti tin periptosi to dilono Tsecha! (V tomto případě se prohlašuji za Češku!).“  Možná, že mě inspiroval nesmrtelný Jára Cimrman, svým výrokem „V tomto případě mi fousy nevadí…!“ J

   A na závěr: dobrá zpráva je, že dnes jsem schopná mluvit řecky před několika desítkami lidí do mikrofonu a odpovídat na jejich dotazy, což by před pár lety byla akorát tak scéna z mé nejhorší noční můry.

Kalliopi Anthi

e-mail:   kalianth@yahoo.gr