co s náboženským “vymýváním mozků” ?
Dotaz přeposlaný z Fejsbuku
lidi mne snad klepne pepka!!! moje nejstarsi se uplne vyziva ve filmech s Jezisem co ted davaji v televizi o Velikonocich ….. ma hruzu s toho ukrizovani ale presto si vyslovene vymaha na to koukat !!!! co s ni ???? jako ja bibli cetla, vyrustala jsem v rodine kde mi bylo vzdy receno ze nabozenstvi je svobodne a ma se rozhodovat kazdy jedinec podle sveho uvazeni , snazim se ji to taky nejak takhle podavat , ale ona je i ve skole do nabozenstvi blazen…. jde mi jenom o to aby mela svobodnou mysl a nazor a ne vymytej mozek ze skoly …. co s tim ????
Milá tazatelko z FB,
Úplně ti rozumím, že se děsíš představou vymývání mozku. Já jsem z toho taky mívala strach, když chodili moji synové do školy. Napíšu svou zkušenost a pak se můžeme nad otázkou náboženství zamyslet trochu obecněji.
Já jsem vyrůstala v ateistické době (jsem narozená v Praze v 60. letech) a v ateistické rodině. Přesto jsem se vdávala v kostele (což nebylo v roce 1987 v Praze pro někoho, kdo pracoval jako pedagog, zrovna moc obvyklé) a také jsme naše dva syny nechali pokřtít v katolické církvi. To nám později v Řecku poskytovalo možnost volby, aby nemuseli chodit na vyučování pravoslavného křesťanství, kdyby si to nepřáli. Když začali mít ve škole náboženství, řekla jsem jim, že moc nesouhlasím s tím, aby se někdo učil, čemu má věřit a aby z toho byl zkoušený a známkovaný, ale že je to současně příležitost vyslechnout si a zorientovat se v tom, čemu lidé v Řecku věří. To jsme si zopakovali na začátku skoro každého školního roku a synkové se rozhodovali podle situace. Některé roky svého křestního listu využili a na náboženství nechodili, jiné roky chodili, ale nebyli klasifikováni a jednou si mě zavolal profesor náboženství na gymnáziu a požádal mě, zda by nemohl přece jen dát synovi známku, že by mu rád dal 20, protože chce ocenit jeho osobité humánní názory. Takže obdobím vymývání prošli bez úhony… J
Jsem moc ráda, že situace na Corfu, kde žije hodně cizinců s různými světovými názory, a kde je i menšina místních katolíků, umožňuje ve věcech náboženství velkou toleranci. Dovedu si představit, že na vesničkách na pevnině je to asi náročnější. Každý si ale musí vyšlapat svoji cestičku v tom kraji, kde se nachází…
Jak podpořit dítě v tom, aby si utvořilo vlastní názor?
Myslím, že každý člověk si klade řadu otázek sám o sobě, o světě a také o svém vztahu k věcem okolo sebe. Všichni rodiče známe to období, které začíná ve věku okolo tří let, kdy nám naše ratolesti nedají pokoj s těmi svými nekonečnými „A ploč…..???“ J Dítě se ptá, pozoruje, usuzuje a tak si pomalu vytváří mozaiku různých možných variant toho, jak asi věci jsou, ze které časem vykrystalizuje jeho vlastní názor. Je jasné, že je do velké míry ovlivněn námi rodiči. A to nejen slovně, ale především tím, jací jsme a jak se chováme. (Např. někdo může kázat o tom, že správný křesťan má odpouštět, ale přitom už 10 let nemluví se sousedem. Tam dítě získává dvojí, protikladné, informace, jednak slyší o tom, jak by věci měly být, a současně vidí i realitu. Začíná, ať už vědomě nebo nevědomě vnímat, že ne vždy se chováme podle toho, čemu věříme).
Dokud se dítě ptá na věci „mezi nebem a zemí“, je dobré využít příležitosti a sdělit mu, čemu věříme my, samozřejmě slovy, které budou přizpůsobené jeho věku a intelektovým schopnostem. Je dobré dodat např. „Tak to vidím já….“ nebo „Ve škole nám říkali, ale já věřím, že….“ apod. Já jsem někdy takové rozhovory končívala slovy „Dneska si o tom myslím….“ Dětem tak dáme najevo, že i názory na svět a jeho stvoření podléhají určitému vývoji, že to není něco, co se musí naučit a pak si to pamatovat neměnné po celý život. Je to dobrá prevence proti dogmatismu všeho druhu.
Je rozumné děti vychovávat k respektu k tomu, čemu věří ostatní. Když bychom třeba řekli, že malý sousedův Spiros říká blbosti a jeho rodiče mají názory jako ve středověku, tak budeme naše dítě vést k povýšenosti, ale současně mu neposkytneme ani argumenty, ani příležitost, aby se nad věcmi samo zamyslelo. Je dobré si uvědomit, že lidé se upínají k tomu, čemu věří, protože jim to pomáhá ve chvílích nejistoty, samoty a strachu. A pro většinu lidí je důležité něčemu věřit, ať je to bůh, nebo nějaká jiná laskavá bytost (na Corfu hodně věří v pomoc sv. Spyridona, patrona ostrova, nebo Panny Marie). Malým dětem je takový přístup blízký, v jejich světě žijí víly, kouzelníci a andělé, se kterými jsou svým způsobem v kontaktu. S pubertou přichází období zpochybňování hodnot dospělých a téměř všichni mladí se více soustředí na hledání lásky a smyslu, než boha. (Pro mě jsou všechny tyto pojmy totožné…)
Proč asi by mohla být dcera tak moc fascinovaná?
Nechci se v rámci tohoto článku zabývat náboženstvím a různými jeho systémy, ale je zajímavé se zamyslet, spíše z psychologického hlediska, proč je příběh Ježíše tak fascinující pro stovky generací, až po tu dnešní. Napadá mě několik důvodů:
Rodiče Ježíše ho vychovávali s úctou a pozorností, ne jako své dítě, ale jako syna Božího. (To kdybychom dělali všichni, tak by nebyli despotičtí otcové ani přestarostlivělé maminky a psychologové by přestali být potřební… 😉 )
Matka Ježíše respektovala jeho volbu a jeho osud a nijak mu nebránila v křížové cestě, přesto, že jí způsobovala nesmírnou bolest. Důvěřovala mu, že ví, co dělá. (Každé dítě v hloubi duše ví, že musí nést štafetu života po cestách, které si má najít samo, po cestách, které vedou dál, než prošlapané cestičky jeho rodičů).
Ježíš mnoho trpěl, ale dokázal to snést statečně a hrdě a nakonec ho všichni pochopili a uznali. (Děti často prožívají pocity bolesti, příkoří, nespravedlnosti a často cítí, že ustupují nebo se obětují, ve „vyšším zájmu“- kvůli rodičům nebo jiným členům rodiny. Představa, že bude jednoho dne jejich oběť uznána a oceněna jim dává velkou útěchu).
Ježíš byl výjímečný láskyplný hrdina, dělal zázraky, léčil nemocné a spasil celý svět. (Dítě touží být jedinečné a silné, mít mimořádné schopnosti a zachraňovat lidi. Identifikuje se s každým kladným hrdinou, viz např. Superman aj.)
Ježíš odpouštěl i těm, co mu ublížili. Netrápila ho zloba, nenávist, závist, sebelítost. Byl plný lásky a to mu přinášelo klid a mír. (Dítě prožívá řadu vnitřních konfliktů, kdy miluje a současně se hněvá a závidí. Má řadu negativních pocitů, za které se stydí nebo se je bojí přiznat. Touží po klidu v duši, po míru mezi sebou a sourozenci, po lásce ke každému členu rodiny, ke každé bytosti. Ježíš je vzor).
Závěrem
Každý film a vlastně každá činnosti, kterou dělá tvoje dítě se zájmem, je příležitost, zeptat se ho, co se mu na tom tak líbí a jak se při tom cítí. Jaký to v něm zanechalo dojem, čemu věří. Je to příležitost s dítětem komunikovat a trochu se vzájemně poznat. Hodně štěstí a hezkých rozhovorů!
Vaše Kalli
dotazy můžete posílat na kalianth@yahoo.gr
“Rodiče Ježíše ho vychovávali s úctou a pozorností, ne jako své dítě, ale jako syna Božího.”
Kalli, obavam se, ze tohle delaji skoro vsecky recke matky reckych synku:)) , ale neprinasi to kyzeny vysledek
[1] máš na mysli některé matinky, co se ztotožňují se stvořitelem ze Starozákonné verze a snažejí se synkům otevřít Rudé moře, aby mohli projít? 😉 Μyslím, že tento přístup už moc nefunguje…:-) Nová, vylepšená verze je o tom, že má člověk-syn boží svobodnou volbu.
[2] ano.:) akorat recke matky tu vylepsenou verzi jeste neznaji. znas ten vtip o tom, proc byl Jezis reckeho puvodu ( v Italii se zase vypravi, ze italskeho, ale to je v zasade jedno).Uz si to nepamatuju presne, ale bylo to neco v tom smyslu, ze Recka matka veri, ze jeji syn
je Buh a recky syn zase veri, ze jeho matka je panna…
po pravde receno,jeste nevim jak se k tomu postavim,az se muj syn(4) zacne ptat na vsechno ohledne nabozenstvi,ale asi se budu muset poradne “vzit dohromady”,abych nemluvila moc negativne o ortodoxni vire a jejich “praktikam” a dat mu najevo,ze ma vzdy na vybranou!
ja jsem katolicka…pokrtena,kazdonedelni chozeni do kostela,nabozenstvi….tak jak to v malych vesnicich byvalo….a nevim,jestli to bylo take vymyvani mozku (kdyz ted tak s odstupem casu nad tim premyslim), ale vsichni to od tebe ocekavali…
dneska….jo verim v boha,ale vim ze si muzu vybrat,jak a do jake miry se muzu a chci te vire venovat a ji praktikovat.
muj manzel je ortodoxni rek a dokonce v Nemecku slouzil jako ministrant v katolickem kostele,takze vyrostl s toleranci ruznych nabozenstvi. v recku jsme bydleli v mestecku primo naproti ortodoxniho kostela a tam to zaclo…kazdou nedeli,svatky nekdy i pohrby se vysilaly vsechny zpevy pres rozhlas…rano,v noci…kdo mel treba jen nedeli volnou,nemel sanci se ani vyspat, a az se nam narodil maly ,jsme si dovolili se zeptat proc je to tak nahlas a jestli by se to nedalo omezit…odpoved byla”to je proste kostel a s tim nic nenadelate, prave naopak,meli bychom byt radi,ze to mame pred nosem a tim padem jsme vzdy “u toho”…my jsme to doma nechapali,protoze pro nas to bylo vnucovani…kdo tam jit chce at jde a posloucha a kdo nechce,at ne…
vrchol byl pak,kdyz jsme se chteli brat…svatba v kostele jedine kdyz se necham prekrtit…coz si myslim,ze je to nesmysl jen kvuli svatbe menit viru, v cem mi manzel dal za pravdu..on by to taky neudelal…tak jsme se brali jen na obrade.
pak se nam narodil syn a ikdyz se k tomu positivne nestavime, ale kdyz uz vyrusta tady,meli bychom ho pokrtit v ortodoxnim kostele, at se neciti mezi temi detmi nejak extra…co nam rekl pan farar,oni ho nemuzou pokrtit,protoze jsme nemeli svatbu v kostele!!! a uz chystal abychom mu polibili ruku, manzel ji jenom vzal a potrasl, ja taky a u vychodu mi manzel rekl,ze tenhle pan farar jeste pred par mesicema pracoval jako insataler a ted ocekava,ze mu mame libat ruce…
tak to nam stacilo uplne…pres internet jsme nasli ortodoxni kostel ve Frankfurtu s panem fararem jsme vse domluvili pres telefon,ten se radoval,ze muze privitat noveho vericiho….jsme tam zaleteli,byly krtiny a co se tyce te svatby nam rekl ze nas taky hned muze oddat.bohuzel jsme nemeli u sebe nase rodne listy…a jeste nam prozradil ze od roku 1974 jsou oficialne povoleny snatky mezi katoliky a recko-ortodoxni…
takze od te doby jsme s manzelem presvedceni,ze to vymyvani mozku porad funguje…
jestli jsem trosku odbocila od tema,je mi lito ale k tomuto tematu jsem se moc chtela vyjadrit.
petra
Určitě bych s dcerkou nějaký ten film s Ježíšem skoukla, abych viděla, který moment ji tak bere. Nemusí to vůbec souviset s náboženstvím, prostě je tam něco, co musí prožívat dokola a dokola, třeba nějaký detail. A potom si o tom povídat a prostě ji nechat vyjádřit. Kolikrát člověk na něco kouká, ale až to pak někomu vypráví, tak přijde na to, co ho vlastně na tom tak bere a je překvapený. Můj syn se třeba chtěl koukat na nějakou pohádku i několikrát za sebou. Zajímalo mě, co ho tam tak přitahuje a tak jsem tiše seděla s ním a viděla, kdy přesně ztuhne a kdy je ten moment. Pak jsme o tom povídali a najednou už se k té pohádce nevracel. Úplně to přešlo. To by možná byla cesta, jak předejít následnému vymytí mozku na přednáškách o náboženství. Odhalit ještě předem, co je vlastně to “to”, co ji zajímá, než si to spojí s něčím jiným, nemusí to třeba ani souviset s náboženstvím.
[4] ja myslim, ze casto je kamenem urazu prave to, na jakeho cloveka (farare, ucitele nabozenstvi nebo nekoho, kdo ti viru prezentuje) narazis.
krest je jen jeden a je jedno, jestli katolicky, protestantsky nebo pravoslavny. mely by ho uznavat vsechny krestanske cirkve. takze evidentne byla chyba farare, ze vas nechtel oddat, presto, ze jsi pokrtena byla.
treba tady na korfu je tolik cizincu, ze se sice nabozenstvi vyucuje, ale zadnym vymyvanim mozku bych to nenazyvala. moje deti jsou pokrtene v evangelickem kostele a nikdo to nijak neresi. naopak, muj synek z toho docela profitoval, kdyz se mu nechtelo v seste tride ucit cele dlouhe “verim v boha” a tak rekl, ze neni pravoslavny a ucitelka ho omluvila. stejne tak moje deti tady nechodi k eucharistii, protoze se jim z vina s chlebikem zveda zaludek, takze se maji na co vymluvit. zatim jsme nenarazili na nikoho, kdo by to nejak vyrazne resil. nastesti…
Ahoj všem, přikládám odkaz na film Ježíš (je online a zdarma), který s dětmi sledujeme a taky se jim líbí – občas nás překvapí, že ho upřednostní ke sledování před pohádkami a dalšími filmy.
http://www.tv7.cz/?vid=116
A na téma víry – nezáleží na tom, kdo je kde pokřtěný, ale na tom, jestli jsme znovuzrození a jestli máme osobní a živý vztah s Kristem. Vše ostatní jsou v podstatě lidské pohledy.
(zkuste se podívat do Bible, Jan 3. kapitola – „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“).
Ježíš byl vychováván jako Boží syn, protože taky Božím synem je – jak správně uvádíte, i když tak budou dnešní rodiče vychovávat kohokoliv, Božího syna z něj neudělají :-). Pokud děti chtějí sledovat podobné filmy, nebraňte jim, ani Ježíš nebránil dětem přicházet k sobě. Toli můj názor 😉
Krásný den, pokud možno v Boží blízkosti!