Pokračování předchozího příspěvku
a místo tvrdého tvarohu si přinese domu fetu? Když potřebuje tlumočníka, aby koupil správný lak nebo ředidlo? Když má pocit, že se lidé okolo něj dokrve hádají a oni si přitom jen tak temperamentně povídají? Když jde na úřad s pocitem, že ví, co potřebuje a že to bude snadné získat, a odejde totálně zmatený? Když vše, na co byl zvyklý, je najednou jinak? Myslím, že v tu chvíli se dotyčný cítí, ať už si to uvědomuje, nebo ne, jako malé dítě. Najednou se dostane do role, na kterou byl kdysi zvyklý, že se ho zastane jeho rodina. A tebe, právě díky „českému společenství“, automaticky bere jako staršího, silnějšího člena rodiny. Pro mladší sestřičku nebo brášku je přirozené přijímat pomoc od staršího sourozence, nebo od mámy či táty. A nedělá si hlavu s tím, že by se za to měl nějak revanšovat. Prostě přijímá pomoc, dokud je slabší, aby mohl zesílit.
Takže nejúčinnější pomoc někomu, kdo je někde nový, je ho zasvětit do toho, jak to tu funguje, a pak ho nechat, ať se snaží. Pokud má pocit, že to nedokáže, tak ho povzbudit a připomenout mu, co všechno už dokázal v Čechách. Taktně mu naznačit, že je dospělý a silný. Slušné vychování a upřímnost se nijak vzájemně nevylučují!!
Dalo by se shrnout, že: Čím víc někdo pomáhá, tím se cítí zralejší, silnější a dospělejší. Čím víc si někdo nechává pomoci, tím víc se cítí slabší, nesamostatnější a dětštější. Je přirozené, že ve chvíli, kdy jsme oslabení, potřebujeme podporu a péči. Ale pak se musíme vzchopit a přizpůsobit. Je ale pravda, že někteří lidé, jakoby se bránili dozrát, stát se dospělými. Ať už se přestěhovali do ciziny, nebo zůstali doma, pořád vyžadují, aby je někdo chránil, aby za ně rozhodoval, aby je litoval, aby jim potvrzoval, že mají pravdu, aby je někdo dotoval – stát, příbuzní nebo kamarádi atd. atd.
Pokud se někdo nechce osamostatnit, protože má pocit, že mu lidé a život něco dluží, a tak jen čeká, co od druhých dostane, pokud někdo zná pouze svoje práva, ale nikdy si nepřizná i svoje závazky a svoji odpovědnost, pak se mu nedá pomoci. Je to studna beze dna. Energetický vysavač. Já, ve svém osobním životě, se lidem, kteří si ve vlastní negativitě libují, raději vyhýbám. Tak si šetřím energii pro sebe, a pro lidi, kteří jsou schopní ji pozitivně využít.
S láskou Kalli
Dotazy můžete posílat na: kalianth@yahoo.gr
Moc pěkný a prospěšný článek!!! Děkuji
mně maminka vždycky říkala “hlavně nekňourej a něco s tím dělej”
moc dobré, kali, díky!!! člověk si uvědomí spoustu věcí, které sice tak nějak podvědomě ví nebo cítí, ale neumí je definovat.
[3] Přesně takhle to mám i já!!!:-) Když někdo napíše nějaký dotaz, tak se zamyslím nad tím, co si o tom myslím a jak to cítím. Kladu si další a další otázky. A ono se mi to pak postupně “definuje samo”!:-) Nejsou to názory naučené nebo vyčtené, spíš to je, jako bych vstoupila do dialogu s tázajícím se. A proto je to pro mne inspirující a baví mě to! Takže i já děkuji tazatelům i komentátorům za to, že se podílejí svou energií na tomto procesu “definování pocitů”. Je to spolupráce. Otázka otvírá dveře, aby mohla přijít odpověď! K čemu by byla odpověď bez dotazu? K čemu by byla jakákoliv informace, napsaná nebo vyslovená, kdyby jí nikdo nenaslouchal a nevnímal?