Pomoc, o kterou nikdo nestojí

nebo stojí?

Napravit pověst Řecka v českých médiích je docela tvrdý oříšek. Zvláště, když lidé už několik let čtou zkazky o líných Řecích, kteří místo práce pijí frapé nebo ouzo, v lepším případě stávkují. O tisícových platech uklízeček, bonusech za včasný příchod do práce či dvoutisícových důchodech. A i kdyby to nebla úplná pravda, na každém šprochu pravdy trochu. Jenže zásadní problém je v tom, že každá polopravda je zároveň pololží a tisíckrát omlílaná lež se pak pro veřejnost stává pravdou.

Pozvala jsem několik svých přátel se slovy „pojďte obhájit Řecko“ na sklenku ouza do místní kavárny. Pozvání přijala Eleni (54), Řekyně narozená v Čechách, která v Řecku žije přes třicet let, učitel hudby Jannis (40) se svojí českou manželkou Klárou (32), matkou dvou dětí, stavební inženýr Alekos (50) a podnikatel Spyros (62).

Všichni pozvaní měli jedno společné: minulou neděli, kdy se hlasovalo v řeckém parlamentu o další půjčce, byli demonstrovat v ulicích. Demonstrovali proti půjčce, která má jejich zemi zadlužit na dalších čtyřicet let dopředu. Proti půjčce, která nikam nevede, protože je pak potřeba si půjčovat další a další peníze, aby bylo na splácení úroků. Proti půjčce, jež vede celý národ do záhuby, protože bere chléb od úst těm, kteří nic nemají, sociálně nejslabším. Při každé velké demonstraci se bohužel najde skupina výtržníků, která ničí, pálí a rabuje. Eleni tvrdí, že za výtržnostmi stojí policie, která měla v davech své lidi (i z řad cizinců) rozpoutávající boje. Vyrabované zboží se pak prý prodávalo velmi levně v sousední Albánii. Jannis s Klárou odsuzují rabování, ale zároveň vysvětlují, že jedině zapálením státních budov mohou demonstranti dát vládě najevo svoji nevoli. V parlamentu se hlasuje o budoucnosti země, ale lid se k němu nemůže vyjádřit, místo toho dostane další dávku slzného plynu přímo do obličeje. Hlasuje totiž vláda, která nebyla nikým zvolena (prozatimní vláda technokratů), v čele s premiérem, významným bankéřem, který byl nasazen nadnárodními bankami, aby hájil jejich zájmy, ne však zájmy svého lidu. Demonstrují za to, aby byli hnáni k zodpovědnosti ti, kteří zemi přivedli na pokraj krachu. Ti, kteří rozházeli a nakradli miliardy eur. Ti, kteří si své bohatství převedli na tajná konta v daňových rájích. Jen z jejich peněz by byla země okamžitě zachráněna.

Namítám, že teď je pozdě demonstrovat a naříkat nad rozlitým mlékem, když země stojí před krachem. Premiér Papadimos v přímém televizním přenosu prohlásil, že pokud země půjčku nedostane, nastane neřízený bankrot, stát nebude mít dost peněz na vyplácení platů a důchodů, nebudou k sehnání pohonné hmoty a různé produkty, zhroutí se celý systém a začne rabování a sociální nepokoje. Není tedy lepší snížit platy, než nedostat žádné?

Alekos se Spyrosem vrtí nesouhlasně hlavou. Přidávají se k nim i všichni ostatní. Jeden přes druhého tvrdí, že tenhle strašák je vytažen vždycky, když začne být půjčka, tak výhodná pro bohaté bankéře a tak nevýhodná pro řecké občany, ohrožena. Je to jen propaganda velkých národů, kteří chtějí Řecko zničit. Naopak, všichni se shodují v tom, že je pouze třeba upravit špatně nastavené zákony. Místo snižování platů a zvyšování cen a zavádění nových daní by měl stát více podporovat svoji ekonomiku a podnikání. Jak mohou lidé utrácet peníze s nižšími platy a vyššími cenami? Spyros mi vypráví, že i když podniká už mnoho let a jeho rukama protekly desítky milionů eur, nikdy nebude bohatý. Každý, kdo podniká musí totiž nejdříve prorazit hustou síť nekonečné administrativy, uplatit úředníky a pak platit, platit a zase platit. Klára se rozčiluje, že do Řecka se dováží ovoce a maso z Argentiny, brambory z Egypta, luštěniny z Itálie, rozpínají se řetězce německých supermarketů a přitom vše je zde, na dosah ruky. Řecko má vítr, vodu a slunce. Nerostná bohatství, námořnictví, památky a cestovní ruch.

Na moji otázku, zda si připouštějí, že si žili nad poměry, má každý svoji odpověď. Eleni vypráví, že když přišla do Řecka sama se dvěma malými dětmi, neměla možnost uplatnění. Neexistovaly družiny a škola končila každý den ve 12.30. Dopoledne chodila uklízet do soukromých domů a po večerech, když děti usnuly, umývala nádobí v restauracích. Neměla pojištění a žádné zabezpečení. Lékařské ošetření platila ze své kapsy a celá léta doslova živořila. Před několika lety se jí podařilo sehnat stálé místo asistentky ve škole pro postižené, takže je teď legálně zaměstnaná, má pojištění, nárok na zdravotní péči, jenže najednou jsou všechny její jistoty tytam. Přiznává, že měla velmi dobrý plat, za 6,5 hodiny denně dostávala 1180 eur měsíčně . Dnes však má plat snížený na 650 eur měsíčně za 8 hodinovou pracovní dobu. Už ale deset měsíců nedostala zaplaceno. Auto, bez kterého se neobejde, spolyká na splátkách 180 eur měsíčně. Děti už naštěstí vyrostly a jsou samostatné, takže jí finančně pomáhají. Jí však hrozí vyhazov, bída a hlad.

Alekos je už dva roky nezaměstnaný. Zatím žije z rezerv, které si prozřetelně nastřádal v lepších časech. Rodinu teď živí jeho žena, která je sekretářkou na místní univerzitě. Ovšem v rámci šetření se jedná o zrušení pracovních míst, možná dokonce samotné jónské univerzity, a jejich dvě děti jsou zatím malé, obě chodí do základní školy.

Jannis byl zaměstnán v hudebním gymnáziu na částečný úvazek, ale byl propuštěn. Učí tedy hru na kytaru v soukromých hudebních školách. Bydlí ve vesnici, kam jede jeden autobus denně z hlavního města. Měsíčně projezdí asi tři sta eur, dalších tři sta dá za zdravotní a sociální pojištění. Nová daň z nemovitosti ho přišla letos na 450 eur. Pro své malé děti nemůže zaplatit žádné zájmové kroužky, protože už mu na ně nezbývá. Na vysoké noze si nežil podle svých slov nikdy, teď je ale situace téměř neúnosná.

Spyros říká, že nad poměry si žili hlavně státní zaměstnanci. Těch byla v Řecku téměř desetina národa. Jenže dalších devět desetin žádné státní výhody nemělo. Je pravda, že si Řekové před dvaceti lety najednou začali kupovat drahá auta, dokonce podle statistik jezdí v Řecku více BMW a Mercedesů než v Německu. Lidé si pořídili vlastní bydlení a utráceli obrovské množství peněz. Jenže stát jim tvrdil, že má dost peněz, banky nastavily velice výhodné půjčky a protože lidé neměli obavu, co bude zítra, začali si hromadně půjčovat. Německo si mnulo ruce, neboť mělo v Řecku jedno z největších odbytišť svých produktů a banky měly plné ruce práce a úroky se jim jen sypaly.

A co krácení daní? Alekos přiznává, že daně se snažili šidit všichni téměř bez výjimek. Namítá však, že odpor k placení daní vznikl hlavně špatnými zákony. Lidé měli oprávněný dojem, že za své daně nic nedostanou. Silnice jsou v hrozném stavu, zdravotnictví a školství pořádně nefunguje, takže je třeba si platit soukromé lékaře a pro děti najímat soukromé učitele. K tomu všemu je v lidské povaze, že pokud jsou tak špatně nastavené zákony, které umožňují zcela beztrestné daňové úniky, je celkem přirozené daně šidit, ať je člověk Řek, Čech či Němec.

Jaké je tedy řešení? Všichni chtějí nové volby, ovšem na otázku, koho by volili, nedokáže nikdo přesně odpovědět. Lidé jsou tak zklamaní falešnými sliby politiků a zaprodanců, že nemají, komu by dali svůj hlas.

Dopíjíme ouzo a já se zajímám, jak moji hosté vnímají pohled Evropy na Řeky, jako na nepracující národ, neustále vysedávající v kavárnách. Eleni se zlobí, že je to stejné, jako kdyby Řekové tvrdili o všech Češích, že nedělají nic jiného, než že pijí pivo hospodě. Spyros zase oponuje, že Řekové si umějí života užívat a tím, že mají hodně slunečných dnů, tráví většinu svého volného času venku. Někdy pijí frapé, jindy ouzo a často se scházejí jen tak, aby si společně poklábosili nebo zazpívali pár řeckých písní o bárce na moři a ztracené lásce. „Nikdo nás nezlomí. Přežili jsme už spoustu těžkých období, přežijeme i tohle. Nám stačí trocha chleba a oleje,“ dodává Spyros.

Poté, co se rozloučíme, dochází mi jedna věc. Řekové jsou hrdí. Raději budou chudí, ale svobodní, než aby měli dluhy, které nejsou schopni splácet a byli zavázani Evropě, která jim diktuje podmínky. Ne nadarmo vyjadřují pruhy na jejich vlajce slova „Svobodu nebo smrt“.

A ať je to z evropského pohledu jakkoliv nepochopitelné nebo směšné, je dobré se občas zamyslet nad tím, že jednotná Evropa nemusí nutně znamenat jednotné smýšlení a jednotnou mentalitu.

Pavla Smetanová, publikováno v časopise Ekonom